poznatky

26/2/2014

26. února 2014 v 19:54 | inkognitowoman
Šla jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma toho, že i pokud půjdu stejnou cestou za týden, už nic nemusí být jako dřív. Vítr mi cuchal vlasy a něžně mi narážel do obličeje. Necítila jsem na tváři slzy, ale v ústech cítila jejich trpkou příchuť. Tehdy jsem to brala ještě intenzivěji než teď. Nedokázala jsem ovládat své tělo, cítila jsem se jak opilá, ačkoliv jsem alkohol už dlouhou dobu neokusila. Nemohla jsem.
Chtěli po mně sedm dní čekání. A právě ten týden se zdál být nejdelší v mém dosavadním životě. Až teď, kdy si to přehrávám vše znovu a znovu, mi dochází, jak neuvěřitelně rychle se vše seběhlo. A do puntíku vyplnilo má očekávání.
Pamatuji si tvůj naprosto klidný výraz při otázce, zda si to nechám vzít. Nahlas jsem nikdy neváhala. Byla jsem tak moc omámená, fascinovaná tvoji poklidnou tváří, že jsem nevnímala bolest a strach ze zákroku. Nechápala jsem tě a upřímně tomu nerozumím do dneška. Učil jsi mě se znovu usmívat, nic na sobě nedat znát. Zatnout zuby a nechat čas zahojit rány. Děkuji ti za vše.
Jen už to v sobě dusit nedokážu. Ale můžeš si být jistý, že pokud se to někdo dozví, dokonce pokud se to dozví úplně všichni, nestydím se za to. Smířila jsem se s tím. Jsem si jistá, že po tomhle mě už nic zničit nemůže. A vím, že by sis to takhle přál. Miluji tě.

jen malý nepodstatný poznatek

28. listopadu 2013 v 16:41 | inkognitowoman
Je to zvláštní sledovat, jak se ze všech pseudokamarádek stávají egoistické svině.
Žít v Berlíně a 40 let dřív, jdete na stanici a začnete se prodávat.
Ale chápu, že každý je svýho štěstí strůjce sám.
Jen by bych byla ráda, kdyby vaše 'štěstí' nezasahovalo do toho mého.
Tak mi dejte pokoj s řečma, že je skvělej. Milej. Že jsme si hrozně podobní.
Ráda bych vám řekla, že si s váma jen hraje, vytáhne z vás to, co bude chtít a pak vás odkopne. Ale pochybuju, že byste mi věřily.
Nebo vás chci vidět spadnout na hubu a smát se tak, jak to teď děláte vy mně.

A ty na tom taky nejsi zrovna nejlíp, ale to už dávno víš, že?
Nikdy ses nespokojil s málem...

beze smyslu

12. listopadu 2013 v 19:25 | inkognitowoman
,,Proč jsi to udělala?"
,,Co?"
,,Proč jsi mu zatajila ty nenávistivé zprávy od ní, když jste ještě byli spolu?"
,,Každej má právo přijít na pravou tvář člověka sám."
A upřímně doufám, že na tu její přijdeš brzy.

,,Nesahej na mě."
,,Moc ti to vlezlo do hlavy."
Saháš na mě.
Dotýkáš se mě.
Mé kůže.
Proč sakra?
Nebo spíš - proč sakra až teď?

,,Musíme spolu někam jít."
Nemusíme. Měli bychom.
Jinak to dopadne jako vždycky.

Fascinují mě tvoje kresby. Je v nich toho tolik.
A taky to, jak podáváš věty.
Jak se tváříš, když okolo tebe procházím.
Jak se mi otevíráš.
Vlastně všechno.

dialog rána 24.9.

24. září 2013 v 20:46 | inkognitowoman
,,Ehm." Odhodlám se. Najednou mě probodávají tři ostré pohledy.
,,Běžte napřed."
Mlčím. Zaskočil mě její hlas. I ve svých nejdetailnějších představách jsem si ho vysnila jinak.
,,Ahoj."
,,Taky." Co ji budu zdravit.
Pohrává si s vlasy. Namotává kudrlinky na prst. Nervózně se zasměje. ,,Měly bychom si promluvit."
Neodpovím. Hra s očima. Zachytit její pohled a držet ho tak dlouho, dokud se nepodívá jinam.
Mluví. Nedokážu vnímat její slova, sleduji jen jak její královsky modré oči běhají všude okolo mne.
,,Psaní rozostřuje."
Tenhle úsek mě zarazil. Podívám se na ní. Její rozpačitý pohled spočívá na mém rameni. Jak to, sakra, myslí?
Bojácně se mi podívá do očí.
,,Jak - jak to myslíš?" Překvapil mě vlastní nejistý tón hlasu. Co se to se mnou děje?
,,Nemá cenu kopat někomu jámu pod nohama." Pořád se mi dívá přímo do očí.
Sklopím zrak. Škodím jen sama sobě.
Pochopila, na co myslím. Přikyvuje.
,,Co mám ale teď dělat?" Cítí moji bezmoc. Ona to ví. Ví, že vyhrála..
,,Už je na všechno pozdě. Nech ho jít.."

sem zadejte zprávu

30. srpna 2013 v 22:33 | inkognitowoman

Doufám a proto doufám, že doufáš, že aspoň doufám.

Protože já doufám.


Nechápu podobnost mezi slovy ,doufat a zoufat'.
Vysvětlí mi to někdo?

mrzí mě to, chápeš?

17. června 2013 v 16:11 | inkognitowoman
Víš, nerada ti lžu.
Ale dělám to jen ze své dobré vůle. Miluju ten pocit, že jsi šťastnej.
Proto mě hrozně mrzí, že se ti nedokážu podívat do očí tak jako dříve.
Mrzí mě i to, že o tom nevíš.
A že nevím, jak ti to říct.

Prostě nevím co chci.

Omluv mne.

nepřestávej!

6. června 2013 v 21:00 | inkognitowoman

Zavři oči a spatříš pravdu.

Všechno je rozkošný.
Teda až na souseda v trenkách na balkoně.
I když...

,,Štěstí?"
,,Přejde."
,,A kdy?"
,,Neptej se a pojď blíž!"
,,Co mi uděláš?"
,,Ukážu ti to štěstí.."

Kdyby ses mě před půl rokem zeptal, zda budu souhlasit, ťukala bych si na čelo. Teď přitakávám.

,,Těší mě tvoje těšení se a zlobí mě tvoje zlobení se."
,,Ehm?"
,,Já se jen snažil o romatickou atmosféru.."

Takže prosím nepřestávej a funguj dál.

sny

16. května 2013 v 21:01 | inkognitowoman
Zdají se mi sny.
Živé noční můry.
Jak vedle mě ležíš.
Naříkáš.
Polykáš slzy.
Já tě utěšuji.
Oba víme, co nás čeká.
Oběma naráz začnou téct slzy.
Tečou pořád.
Jsou všude.
Krajina kolem nás se mění na jezero slz.
Slaná voda se začíná pomalu zbarvovat do sytě rudé barvy.
Chci se zeptat, co se děje.
Otvírám ústa, ale nic z nich nevychází.
Ani hláska.
Jsme pod vodou.
Sleduji tvé bezmocné tělo potápějící se k hladině.
Nemám čas smířit se se skutečností.
Nechci umřít.
Aspoň ne teď.
Tak mě sakra poslouchej!

zapomenout

21. února 2013 v 19:22 | inkognitowoman
kousnout se do rtu
zadržet
slzy
snažit se
zapomenout
na to
co mě mrzí

zvládnout vztek
a vypnout
mozek
zapomenout na
špinavé město
plné
trosek

přála bych si
utéct
křičet
řvát
zapomenout na to
že jsi mě měl
rád

vymazat všechny šrámy
jizvy
z těla
zapomenout na to
že jsem tě kdy
chtěla

pochroumané vzpomínky

17. února 2013 v 20:26 | inkognitowoman
déšť
blesky
hromy burácí
stojíme tu
nejsme jen nějací
trapáci
jsme to my
já a ty

stojíme dál
nevíme
co čeká nás
silný vítr
sníh
pohltil náš čas

a teď stojím tu
vzpomínám
na srdci šrám
na tsunami
na hurikán
co zbyl nám

 
 

Reklama
Reklama