Květen 2014

zakázaná realita

21. května 2014 v 20:45 | inkognitowoman |  ze života
Zdají se mi zákazané sny.
Každé ráno se budím s hanbou a otázkou, co je vlastně skutečnost. Jaká je je realita?

Celou noc v mých bouřlivých snech prožívám smíšené pocity vztahu s ním.
Cítím se v jeho náručí lehce a bezpečně. Tak jako nikdy. Jeho tvář se jeví zase o něco přívětivější než dřív. Slova, vycházející z jeho úst, chutnají sladce.
Procházíme se po našem obláčku ruku v ruce mezi hromadou lidí. Většinou známých lidí, kteří vědí, že dělám chybu. Ukazují na mě, odsuzují mě.
A já také vím, že nesmím. Je to jako sahat holýma rukama do ohně. Ale touha nelze přelstít.
Naše doteky houstnou, mlžný opar kolem nás se zvetšuje a my, nevnímajíce okolí, se začínáme poddávat tomu druhému. A i když spatřím v dálce smutné oči toho pravého, nelze s tím přestat.

Myslím na ně neustále.
Ale je to moc reálné na to, aby to byla realita.

závist

14. května 2014 v 17:16 | inkognitowoman |  ze života
Bojíš se taky? Máš strach? Obavy?
Žárlíš? Závidíš ostatním?
Cítíš se bezcenný, když se na nás upíná jejich pohled?
Věříš ve slovo navždy?
Opravdu pohrdáš ostatními? Nebo je to jen póza?

Já mám strach. Slovo navždy ve svém diáři škrtám hned po napsání. Žárlivost potlačuji. Bojím se závisti.

Nerada pouštím tvou ruku. Nerada poslouchám tlukot svého srdce.
Bojím se, že přijde zklamání. Že ten tlukot neuslyšíme. Že to neustojíš.

V hlavě se mi honí žalostné příběhy. Nedají se zastavit.
A občas se přistihnu, jak sleduji ostatní a krev v žilách mi vře zase o trochu víc.

Děsím se tvé občasné lhostejnosti. Strachuji se, že jednou už nebudeš chtít čekat.

Nebo že vybuchnu já.