záznamy

7. února 2014 v 22:17 | inkognitowoman |  ze života
Chci mluvit. Křičet. Všechno ti vyklopit. Pravdu. I to, co jí přecházelo.
Ale nemůžu.
Otevírám ústa, ale nedokážu vydat ani hlásku. Hrdlo mám sevřené.
Otisky tvé ruky mi na kůži rudnou. Bolest. Ach ano, ta nesnesitelná bolest!
Mezi rudými skvrnami na mém krku se objevují malé krvavé rýhy. Zřejmé stopy po tvých, nikdy nestříhaných, nehtech.
Obraz se mi před očima rozostřuje a mění se ve směs barevných skrvn. Kapky vody mi stékají po tvářích.
Pomalu míří směrem k mým ústům a já pocítím na jazyku jejich slanou příchuť. Ne, nechci brečet!

27.1.2014 to byl přesně rok.

Od chvíle, kdy jsem s tím vším sekla.

Začínám víc a víc věřit v duchovní spojení dvou lidí. Je až k neuvěření, kolik toho o to druhém dokážete vyčíst z pohledu. A není to jen o tom, že k někomu cítíte jistý respekt či okouzlení. Je to vzájemné. A to mě na tom fascinuje nejvíc.
Když znáte někoho sotva dvě minuty a někde hluboko v mysli víte, že to tak má být. Že ten druhý je vnitřně stejný jako vy. Že se mu v hlavě odehrává to samé. Stačí jeden pohled, jeden dotek či jen jedno slovo. A věřím, že tohle není jen náhoda. Že bezděčně potkám dvě úplně stejné osoby...

A mohla bych se celou noc hádat o tom, že bisexualita neexistuje. Nikdy by mi argumenty nedošly. Ale stejně bych tě nepřesvědčila. Přeci jen musíme být trochu odšliní, abychom si rozuměli.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.