26/2/2014

26. února 2014 v 19:54 | inkognitowoman |  poznatky
Šla jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma toho, že i pokud půjdu stejnou cestou za týden, už nic nemusí být jako dřív. Vítr mi cuchal vlasy a něžně mi narážel do obličeje. Necítila jsem na tváři slzy, ale v ústech cítila jejich trpkou příchuť. Tehdy jsem to brala ještě intenzivěji než teď. Nedokázala jsem ovládat své tělo, cítila jsem se jak opilá, ačkoliv jsem alkohol už dlouhou dobu neokusila. Nemohla jsem.
Chtěli po mně sedm dní čekání. A právě ten týden se zdál být nejdelší v mém dosavadním životě. Až teď, kdy si to přehrávám vše znovu a znovu, mi dochází, jak neuvěřitelně rychle se vše seběhlo. A do puntíku vyplnilo má očekávání.
Pamatuji si tvůj naprosto klidný výraz při otázce, zda si to nechám vzít. Nahlas jsem nikdy neváhala. Byla jsem tak moc omámená, fascinovaná tvoji poklidnou tváří, že jsem nevnímala bolest a strach ze zákroku. Nechápala jsem tě a upřímně tomu nerozumím do dneška. Učil jsi mě se znovu usmívat, nic na sobě nedat znát. Zatnout zuby a nechat čas zahojit rány. Děkuji ti za vše.
Jen už to v sobě dusit nedokážu. Ale můžeš si být jistý, že pokud se to někdo dozví, dokonce pokud se to dozví úplně všichni, nestydím se za to. Smířila jsem se s tím. Jsem si jistá, že po tomhle mě už nic zničit nemůže. A vím, že by sis to takhle přál. Miluji tě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.