Únor 2014

26/2/2014

26. února 2014 v 19:54 | inkognitowoman |  poznatky
Šla jsem pomalu. Byla jsem si plně vědoma toho, že i pokud půjdu stejnou cestou za týden, už nic nemusí být jako dřív. Vítr mi cuchal vlasy a něžně mi narážel do obličeje. Necítila jsem na tváři slzy, ale v ústech cítila jejich trpkou příchuť. Tehdy jsem to brala ještě intenzivěji než teď. Nedokázala jsem ovládat své tělo, cítila jsem se jak opilá, ačkoliv jsem alkohol už dlouhou dobu neokusila. Nemohla jsem.
Chtěli po mně sedm dní čekání. A právě ten týden se zdál být nejdelší v mém dosavadním životě. Až teď, kdy si to přehrávám vše znovu a znovu, mi dochází, jak neuvěřitelně rychle se vše seběhlo. A do puntíku vyplnilo má očekávání.
Pamatuji si tvůj naprosto klidný výraz při otázce, zda si to nechám vzít. Nahlas jsem nikdy neváhala. Byla jsem tak moc omámená, fascinovaná tvoji poklidnou tváří, že jsem nevnímala bolest a strach ze zákroku. Nechápala jsem tě a upřímně tomu nerozumím do dneška. Učil jsi mě se znovu usmívat, nic na sobě nedat znát. Zatnout zuby a nechat čas zahojit rány. Děkuji ti za vše.
Jen už to v sobě dusit nedokážu. Ale můžeš si být jistý, že pokud se to někdo dozví, dokonce pokud se to dozví úplně všichni, nestydím se za to. Smířila jsem se s tím. Jsem si jistá, že po tomhle mě už nic zničit nemůže. A vím, že by sis to takhle přál. Miluji tě.

pocity? říkejme tomu třeba tak

22. února 2014 v 22:19 | inkognitowoman |  ze života
,,Ale vážně, tohle není láska. To je něco víc."

Anální sex.
Chvíle luxusu i špíny.
Další fyzické zhroucení. Omdlení. ,,A to už se vše rýsovalo tak pěkně."
Tvoje silné ruce, co mě zvedaly ze země.
Dávání a dostávání.

Všechno kolem mě fascinuje. Jak jsem mohla žít s úplným opakem sama sebe? A jak teď mohu žít se svojí úplnou kopií?
Musím se ušklíbat, když slyším ozvěnu tvých podpatků linoucí se přes celou chodbu. Tak šťastná a tak naivní. Jako já dřív.
Pche.


A jo, asi jsem fakt narcis.

SLZY ŠTĚSTÍ

16. února 2014 v 10:37 | inkognitowoman |  ze života
Nepamatuji si slova, obličeje lidí nebo hrající hudbu.

Vzpomínám si pouze na chuť máty v ústech, na jahody, co mi klouzaly po jazyku, na satén mých večerních šatů a na obrovské štěstí.

V posledních dnech vnímám své nálady a pocity dvakrát tolik než dřív. To vysvětluje moje slzy štěstí v nejvyšším balkóně, odkud jsem tě sledovala vystupovat na pódium.
Vznášel se kolem tebe vzdušný opar úspěchu a radosti.
A není nic hezčího než být jedna z dvě stě smějících se tváří.

nakrm mě
vůní tvé snědé kůže
chutí tvé krve
rudé jak květ růže

ochlaď mě
jazykem, jehož touha sílí
slzami lesknoucími se na tvých rtech
svleč mě z těch růžových brýlí
zašij mi na srdci prasklý steh

nech mě dýchat
parfém tvé bezmezné touhy
tiše vzdychat
pod dotekem pouhým...

vyryj mi na předloktí své jméno
napusť mi do sklenky vůni tvých vlasů
třeba si vzpomenu na toho, kdo vzal si tvou krásu,
kdo nechal tě na pospas světa úžasu

třeba rozpomenu na důlek v tvé tváři
i na ten úsměv, co působí mi žal,
co všechno dovolila jsi tomu lháři?
a proč jsem si tě jen býval vzal?

jak to, že cítím víc žalu než vzteku?
nechápu, proč tečou mi slzy
proč mám chuť zanevřít celému světu
a nač mě to vše tak ukrutně mrzí?

sami ve dvou
na molu
naslouchajíce
hlaholu

nekonečné
moře rýmů
valící se z dálky

výkřiky
oddaných vojáků
na cestě do války

nekonečné čekání
pohlcuje nás
však on jednou znenadání
zabije je čas...

http://www.psanci.cz/autor.php?id=2025


záznamy

7. února 2014 v 22:17 | inkognitowoman |  ze života
Chci mluvit. Křičet. Všechno ti vyklopit. Pravdu. I to, co jí přecházelo.
Ale nemůžu.
Otevírám ústa, ale nedokážu vydat ani hlásku. Hrdlo mám sevřené.
Otisky tvé ruky mi na kůži rudnou. Bolest. Ach ano, ta nesnesitelná bolest!
Mezi rudými skvrnami na mém krku se objevují malé krvavé rýhy. Zřejmé stopy po tvých, nikdy nestříhaných, nehtech.
Obraz se mi před očima rozostřuje a mění se ve směs barevných skrvn. Kapky vody mi stékají po tvářích.
Pomalu míří směrem k mým ústům a já pocítím na jazyku jejich slanou příchuť. Ne, nechci brečet!

27.1.2014 to byl přesně rok.

Od chvíle, kdy jsem s tím vším sekla.

Začínám víc a víc věřit v duchovní spojení dvou lidí. Je až k neuvěření, kolik toho o to druhém dokážete vyčíst z pohledu. A není to jen o tom, že k někomu cítíte jistý respekt či okouzlení. Je to vzájemné. A to mě na tom fascinuje nejvíc.
Když znáte někoho sotva dvě minuty a někde hluboko v mysli víte, že to tak má být. Že ten druhý je vnitřně stejný jako vy. Že se mu v hlavě odehrává to samé. Stačí jeden pohled, jeden dotek či jen jedno slovo. A věřím, že tohle není jen náhoda. Že bezděčně potkám dvě úplně stejné osoby...

A mohla bych se celou noc hádat o tom, že bisexualita neexistuje. Nikdy by mi argumenty nedošly. Ale stejně bych tě nepřesvědčila. Přeci jen musíme být trochu odšliní, abychom si rozuměli.



snění, jízdy vlakem a štěstí

2. února 2014 v 11:54 | inkognitowoman |  ze života
Občas sama sebe přistihnu při úsměvu.

Směju se tak moc až se mi po tváři kutálejí slané kapky vody.


,,Kdybych věděla, že to bude takhle lehký, udělala bych to už dávno."
,,Nebylo to lehký, vpomínáš?"
,,No jo."
,,A taky moc dobře víš, že bys na to dřív neměla koule."
,,Ale..."
,,Takže buď ráda za to, jak to dopadlo a že se to vlastně všechno stalo samo od sebe bez tvé pomoci."

Tak jo. Jsem ráda. Radši než kdykoliv jindy.
Protože vím, že bych mohla mít cokoliv, co bych přála.
Ale tenhle pocit předčí všechny ty drahé věci, luxusní šperky nebo nejnovější verze iphonů.

Já sním o maličkostech.
O antidepresivní rybičce. Ať už vytetované na tom nejtajnějším místě nebo jen v akváriu.
O starém francouzském telefonu.
O proskleném sprchovým koutě v ložnici.
A o tom, že budu už navždy zažívat ten pocit. Ten pocit, když jedu v noci vlakem od tebe a projíždím prázdným temným městem.
Když si uvědomuju, že právě teď mám všechno. A nepotřebuji víc.

,,Co to má znamenat?!"
Vyhmátla mě. Nikdy jsem ji neviděl takhle zuřit. Oči má vyvalené, rudé tváře a rty se jí rýsují do tvaru perfektního O. Kéž by mi ho tak vykouřila. Pche. Je směšný, že přemýšlím právě nad tímhle, když je mi jasný, že příštích pár týdnů budu mít se sexem útrum.
Zvednutí obočí. Ruce v bok. Výraz alá učitelka na základce. ,,Tak co mi k tomu řekneš?"
,,Co by." Co bych jí měl povídat? Stejně už všechno viděla.
Učitelčin výraz ji z obličeje rychlostí blesku zmizí. Ajéje. Jasně, že mi cvaklo, co bude následovat. Typická ženská.