Leden 2014

černobílý oxymorón

24. ledna 2014 v 22:38 | inkognitowoman |  ze života
Radosti z maličkostí. Ložní prádlo. Motání hlavy z tvých polibků. Lži.

Vidím věci kolem sebe. Slyším hlasy. Cítím zimu, co se mi dere do konečků prstů. Ale nevnímám.
Přesto to dokážu vypnout. Aspoň na chvíli.

,,Byla bych radši, kdybys mě mlátil."
Už mě nebaví žít v tomhle strachu. Psychické vydírání. Nenávist. Peklo.
Když někdo vidí hluboko do tvé duše, tam, kam normálně vidíš jen ty sám.
,,Pokud tedy tvrdíš, že tě nebije, jak mi vysvětlší ty modřiny po celém těle?"
Jak už bylo řečeno. Lži.

Čím více u sebe pozoruji chování podobné mému ex, tím více se začínám nenávidět.
Nedá se to zastavit. Mrzí mě to, co ti říkám, co dělám.
Vždyť i já to dřív tak nenáviděla!

Ale když se přenesu přes tohle všechno, tak se konečně cítím volná. Svobodná.
Nemusím se svazovat do těsných kostýmků, punčoch a podvazků.
Mám svoje tělo. To je mým pánem.
To je to, co miluješ.
A nepotřebuju k tomu lodičky.

Proto ten oxymorón.





A proto ta černobílá.

tmavý zimní večer 2013

21. ledna 2014 v 20:36 | inkognitowoman |  ze života
Na ten den nikdy nezapomenu.

Závislost. Ta nekonečná touha po něčem, co nebylo skutečné. Jen jsme chtěli, aby bylo.
,,Když tomu uvěříš, pořadí se to." A taky se to podařilo. Nebo jsme si to jen mysleli.

,,Pojď ven."
,,Nemůžu."
,,To není otázka. Za dvě minuty buď dole."

Položila jsem telefon. Moc dobře jsem věděla, že přijdeš.

,,Jdeš pozdě."
,,Doma měli kecy."
Nelži. Je na tobě vidět nervozita. Určitě se ti tak třásly ruce, že ses nemohl trefit do klíčový dirky.

Jdeme mlčky. Nikde jsi zbytečně nemluvil. To bylo ještě před tou tvojí změnou. Před naší změnou.
Beze slov míříme na stejné místo. Je absurdní, jak jsme se za těch pár dní dokázali tak dokonale poznat. Nebo se nám to jen zdálo.

Hlavou se mi honí tolik myšlenek. Na dnešní ráno, kdy mě probudil rádoby vážným telefonátem. Zmáknul mě.
Na to, jak jsem se dokázala za pět minut oblíct a objevit se před barákem.
,,Proč jsi s ním šla?"
,,Hádej.."
Vytáhnu krabičku cigaret. Najednou ucítím tvůj pohled. Podívám se ti do očí. Do těch hlubokých hnědých očí.
Bylo v nich napsáno tolik. Závist, láska, touha. Radši jsem uhnula pohledem.

,,Nedělej to."
Zasměju se. V hloubi duše jsi mě totiž vždy obdivoval. Byla jsem tvůj vzor a moc dobře jsem to věděla.

,,Byla jsem u něj."
,,Co.. co jsi tam dělala?"
,,Pila kafe."
,,Nic víc?"
,,Bůhví."

Baví mě sledovat tu nejistotu ve tvých očích.
Nabídnu ti cigaretu. ,,Jen jednu."
Jasně, to známe.

Líbila se mi tvoje nervozita. To, jakým způsobem se na mě díváš.
Chytnu tě za ruku. ,,Třeseš se."
Zase ten pohled.

Tlachání o ničem. Pár letmých dotyků. Relax, ale zároveň sevření v žaludku.
,,Už půjdu."
,,Doprovodím tě."
A já vím, že nemá cenu ti odporovat.

vzkaz

11. ledna 2014 v 19:40 | inkognitowoman |  věnované
,,Je mi to líto. Vím, že to opakuji stále dokola, ale opravdu to tak cítím. A když už teď vím, jak jsi to cítila před lety a jak to cítíš teď, je mi to líto ještě víc. Netrápí mě ani tak to, že jsem musel odejít jako skutečnost, že jsem ti ubližoval a jak moc jsem se tě dotkl. Nikdy nezapomenu na to, jakým způsobem ses ke mně tiskla, když jsi byla smutná a ani to, jak chutnaly tvoje slzy, když jsem odcházel. Pořád mám před očima ty dny jako by to všechno proběhlo včera. Jen sedím a zažívám ty chvíle znovu a znovu. Ale někde z dálky. Už se necítím být tím, kým jsem byl s tebou. Je místo mě někdo jiný. A tak vás jen nehybně pozoruji, jak se líbáte, smějete, jak se válíte v trávě. Jako v kině. Nepamatovat si každou minutu s tebou, nikdy bych nevěřil, že to jsem vlastně já. Že jsem takový. Nebo jsem takový aspoň byl, že jsi mě takovým chtěla. Popravdě netuším, co jsem k tobě cítil. Láska, milovat, oddanost. Vše se to hezky poslouchá, ale kde je pravda? Nazval bych to spíš slovem zvyk. A moc dobře vím, že se nebudeš zlobit, neboť jsi to cítila stejně. A možná ještě cítíš, netuším. Nikdy jsem ti neviděl do hlavy, mohl jsem jen hádat na co myslíš a co se děje, ale nikdy jsem tě nepochopil. Přesto mám pocit, že jsem tě znal až moc. Až moc na to, abych s tebou mohl být. To samé platí se mnou, viď? Ty moje nečekané výbuhy, nadávky,.. I to mě mrzí. Ale takový jsem prostě já a i kdybych se snažil sebevíc, nezakryju to. Proto jsem si tě tak vážil. Sžila ses s tím, jaký jsem a nebo jsi to aspoň dobře hrála, jak jsem později zjišťoval. Chápu, že to nebyla jen tvoje chyba, vím, že to asi v našich posledních společných dnech přesáhlo jisté meze. A když se ohlédnu zpět, ani se nedivím tvé reakci. Mrzí mě, že jsem tě zklamal. A věřím, že nejen mě. Ale bohužel nezmůžu už nic jiného než vyřknout omluvu a doufat v odpuštění. Protože už s tebou nemohu být. A vím, že ty už bys to nedovolila. Proto se omlouvám. A znovu, je mi to líto. Hrozně líto."

mám strach

7. ledna 2014 v 20:29 | inkognitowoman |  ze života
Budím se ze spaní.
Děsí mě moje sny, děsí mě virtuální realita, děsí mě pohledy cizích lidí ve kterých je zřejmé, že mě znají.
Děsí mě anonymní komentáře, anonymní zprávy ve vzkazníku. A to i přesto, že je evidentní, kdo je jejich autorem.
Mám strach cokoliv napsat, cokoliv vyslovit.
Cítím nekonečnou úzkost, která na mě doléhá z vašich otázek.
Bojím se se svěřit.

Bojím se sama sebe, když zachytím tvůj pohled. Neboť nemám čisté svědomí.
Proto se každý den obávám tvé reakce, tvého hlubokého pohledu, tváře bez výrazu.
Ještě nejsem připravená.
Přesto čekám. Čekám na pomstu.

nevím jak dál

2. ledna 2014 v 22:32 | inkognitowoman |  ze života
Touha po zapomenutí na někoho se vám dokonale postará o to, abyste tu určitou osobu potkávali dvakrát více než předtím - nejlépe ještě tak, jak o to nejmíň stojíte.

Lhala bych, kdybych se snažila tvrdit, že na něj nemyslím. Myslím. Přijde mi, že až moc často, než bych měla. Zdají se mi o něm sny. Denně ho srovnávám s přítomností a ujišťuji se, že jednám správně. Ale přesto mi chybí.
Nemám se komu zpovídat. A když už se někdo nabídne, nechápe mě a už vůbec ne moje rozhodnutí. A nebo mi nedokáže správně odpovědět. Nevzpomínám si, zda mi on radil dobře. Ale každopádně mě vyslechnul.
Cítím, že stojím nad stejnou propastí jako dřív. Minule mě z ní dostal on. A já vím, že teď je to na mně. Musím si pomoct sama. Ale dokážu to?
Dokážu si uspořádat život? Mám síly na to zapomenout na dva roky naprosté posedlosti jedním člověkem? A změnit další životy k cíli nás dvou? Vyčerpává mě to.

Vysilujou mě dovolené a vůbec všechno, co mě vyhazuje ze stereotypu denního života.
Moc dlouhé volno mě nutí k nicnedělání a bohužel i prokrastinaci. A dlouhé nudění se má přespříliš velký vliv na moji energii.
Potřebuji znovu jistoty.

Během týdnu dva větší projevy mé psychiky. Zkolabování, zhroucení.
Už i nejen psychické. Co se to se mnou děje? I okolí si začalo všímat.
Zesíluje to. Je smutné, že si z toho posledního pamatuji jen ,,Vám je špatně?", volajíc někde z dálky.
Nevím, co dělat dál.
A je paradox, že z jednoho zhroucení si vzpomínám pouze na jeho auto jedoucí na druhé straně ulice.

A mrzí mě, že první článek v novém roce je zrovna tohohle rázu.