věty poskládané ze tmy podzimních podvečerů s tebou

26. listopadu 2013 v 16:38 | inkognitowoman |  ze života
Je to zvláštní.
Je to zvláštní, když s tebou stojím pod lampou. A hádáme se.
Ale je to tak krásný.
Jako nikdy v životě.

Je to zvláštní vzpomínat na tu velkou lež, kterou jsem žila.
Možná jí pořád žiju.
Ale chci si jí užít co nejvíc.

Přála bych si, aby se zastavil čas. Aby bylo všechno tak naivní a hezký, jako je to teď.
Zároveň je mi jasný, že to tak nezůstane. Ale na to si zakazuju myslet.

Žiju pro to, co je teď.
Přesto nekašlu na budocnout.
Ale snažím se zapomenout na minulost.
A daří se.
Jen díky tobě.

Je to zvláštní sledovat tvůj výraz, když okolo tebe procházím.
Vím, že jsem ti ublížila.
Ani nevím, jestli mě to mrzí.
A pak sedím v divadle a sleduju, že se na pódiu odehrávají vlastně poslední měsíce. Naše měsíce.
Nevím, jestli sis to uvědomil taky.

Možná jsem se snažila ti ublížit záměrně. Možná jsem ti lhala, když jsem říkala, že to tak není.
Ale možná jsem si to všechno uvědomila až teď.
Nechci se ti omlouvat.
Stejně bys to nepochopil.

Celý život jsem tvrdila, že láska na první pohled neexistuje.
Ale teď váhám.
Přece to tak vždycky bylo.
A v posledním týdnu nenácházím rozdíl mezi okouzlením a láskou...
 


Komentáře

1 Pan X Pan X | 26. listopadu 2013 v 19:02 | Reagovat

MissU

vzpomínáš?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.