Listopad 2013

jen malý nepodstatný poznatek

28. listopadu 2013 v 16:41 | inkognitowoman |  poznatky
Je to zvláštní sledovat, jak se ze všech pseudokamarádek stávají egoistické svině.
Žít v Berlíně a 40 let dřív, jdete na stanici a začnete se prodávat.
Ale chápu, že každý je svýho štěstí strůjce sám.
Jen by bych byla ráda, kdyby vaše 'štěstí' nezasahovalo do toho mého.
Tak mi dejte pokoj s řečma, že je skvělej. Milej. Že jsme si hrozně podobní.
Ráda bych vám řekla, že si s váma jen hraje, vytáhne z vás to, co bude chtít a pak vás odkopne. Ale pochybuju, že byste mi věřily.
Nebo vás chci vidět spadnout na hubu a smát se tak, jak to teď děláte vy mně.

A ty na tom taky nejsi zrovna nejlíp, ale to už dávno víš, že?
Nikdy ses nespokojil s málem...

pane X

27. listopadu 2013 v 19:27 | inkognitowoman |  věnované
Nevím, proč se to chystám napsat sem. A ne přímo tobě.
Asi mám strach.

Promiň. Vážně promiň. Nechtěla jsem ti nijak ublížit. Tuším, že by ses mi to snažil vymluvit. Nebo možná ne. Už tě vlastně skoro neznám. Přesto mám k tobě takové zvláštní pouto. Nevím, co si o tom všem myslet.
Cítím se provinile, když na tebe myslím. Nemůžu usnout, jak přemýšlím nad tím, zda jsi mi možná vážně říkal pravdu. Ale nemůžeš se divit, že už ti nevěřím.
Pamatuju jsi, jak jsi vedle mě ležel. Jak jsi mě objal se slovy, že máš strach. Věřila jsem ti. Měla jsem ti to všechno říct rovnou. Ale já to nedokázala. Selhala jsem. Nedokázala jsem se ti podívat do očí a říct ti, co citím. Nikdy jsem tohle nedokázala. Ani teď nedokážu přesně popsat to, co bych ti chtěla říct.
Potom ta jízda autem noční krajinou. V mojí hlavě se honilo hrozně moc věcí. Láska, pouto, závislost, ale i nenávist a lámající se důvěra. Vím, že to, co jsme udělali bylo správné. A nejen z tamtoho důvodu.
Jsme oba dva hrozně rozdílný. Ale zároveň tak děsně moc stejní. Ani mě nemrzí tak moc to, že už nejsme spolu, jako spíš to, že jsem ti ublížila. Chtěla bych s tebou mluvit. Omluvit se ti. Obejmnout tě. Vím, že nemůžu. Zvorala jsem to.
Tak proto to píšu sem. Mám strach, že by ses mi po tom všem tak akorát vysmál.
Mám na tebe dalších tisíc věcí, který ti můžu vyčíst. Ale neudělám to. Protože vím, že ses snažil. Nebo to aspoň chci vědět...
Teď mě asi budeš ignorovat tak, jak jsem ti řekla. Nemyslela jsem to zle. Jen prostě nevím, zda by bylo pokračovat v tom správné. Hádat se kvůli blbostem. Vyčítat si něco. Řešit minulost..
Byla bych ráda, kdybys na tohle něco napsal, ale nemůžu to po tobě chtít a po včerejšku už vůbec ne. Vlastně ani nevím, jestli si to někdy přečteš.

Navždy k tobě budu mít nějaké pouto ať chci nebo ne.

Ale to nic nemění na tom, jaký kousek určitého odporu a nenávisti k tobě po tom všem cítím.


věty poskládané ze tmy podzimních podvečerů s tebou

26. listopadu 2013 v 16:38 | inkognitowoman |  ze života
Je to zvláštní.
Je to zvláštní, když s tebou stojím pod lampou. A hádáme se.
Ale je to tak krásný.
Jako nikdy v životě.

Je to zvláštní vzpomínat na tu velkou lež, kterou jsem žila.
Možná jí pořád žiju.
Ale chci si jí užít co nejvíc.

Přála bych si, aby se zastavil čas. Aby bylo všechno tak naivní a hezký, jako je to teď.
Zároveň je mi jasný, že to tak nezůstane. Ale na to si zakazuju myslet.

Žiju pro to, co je teď.
Přesto nekašlu na budocnout.
Ale snažím se zapomenout na minulost.
A daří se.
Jen díky tobě.

Je to zvláštní sledovat tvůj výraz, když okolo tebe procházím.
Vím, že jsem ti ublížila.
Ani nevím, jestli mě to mrzí.
A pak sedím v divadle a sleduju, že se na pódiu odehrávají vlastně poslední měsíce. Naše měsíce.
Nevím, jestli sis to uvědomil taky.

Možná jsem se snažila ti ublížit záměrně. Možná jsem ti lhala, když jsem říkala, že to tak není.
Ale možná jsem si to všechno uvědomila až teď.
Nechci se ti omlouvat.
Stejně bys to nepochopil.

Celý život jsem tvrdila, že láska na první pohled neexistuje.
Ale teď váhám.
Přece to tak vždycky bylo.
A v posledním týdnu nenácházím rozdíl mezi okouzlením a láskou...

prosím!

25. listopadu 2013 v 19:46 | inkognitowoman |  ze života
V poslední době tě neznám.
Ale když spolu jdeme nočním městem, mám pocit, že je všechno jako dřív.

Proto mě prosím poslechni.
Běž domů.
Nemusíš mi zvedat telefon. Už jsem víru v to skoro vzdala.
Ale hlavně si nic nedělej.

Záleží mi na tobě.
A těch tisíc nepřijatých hovorů ode mě ti to potvrzuje.
A taky to naše objetí včera.

Tak se prosímtě vrať!

beze smyslu

12. listopadu 2013 v 19:25 | inkognitowoman |  poznatky
,,Proč jsi to udělala?"
,,Co?"
,,Proč jsi mu zatajila ty nenávistivé zprávy od ní, když jste ještě byli spolu?"
,,Každej má právo přijít na pravou tvář člověka sám."
A upřímně doufám, že na tu její přijdeš brzy.

,,Nesahej na mě."
,,Moc ti to vlezlo do hlavy."
Saháš na mě.
Dotýkáš se mě.
Mé kůže.
Proč sakra?
Nebo spíš - proč sakra až teď?

,,Musíme spolu někam jít."
Nemusíme. Měli bychom.
Jinak to dopadne jako vždycky.

Fascinují mě tvoje kresby. Je v nich toho tolik.
A taky to, jak podáváš věty.
Jak se tváříš, když okolo tebe procházím.
Jak se mi otevíráš.
Vlastně všechno.