Září 2013

nekonečné koleje

29. září 2013 v 21:07 | inkognitowoman |  ze života
Zarývám do dlaní nehty tak pevně, že na nich mám otlačeniny i druhý den.

Hledám recept na vztek.
Bezmocně hypnotizuju naši fotku na monitoru počítače.
Už dlouho jsem necítila tu úzkost, kdy se vracím domů a vím, co mě čeká.

Nechci slzy.

Přála bych si, aby byl zase červenec.
Aby ses usmál a já věděla, že vše bude v pořádku.
Aby se naše cesty opět spojily.
Aby se všechno nevracelo do dřívějších kolejí.
Protože koleje jsou nekonečné.

Doufala jsem dlouho.
,,Naděje umírá jako poslední."
Ale umřela.


dialog rána 24.9.

24. září 2013 v 20:46 | inkognitowoman |  poznatky
,,Ehm." Odhodlám se. Najednou mě probodávají tři ostré pohledy.
,,Běžte napřed."
Mlčím. Zaskočil mě její hlas. I ve svých nejdetailnějších představách jsem si ho vysnila jinak.
,,Ahoj."
,,Taky." Co ji budu zdravit.
Pohrává si s vlasy. Namotává kudrlinky na prst. Nervózně se zasměje. ,,Měly bychom si promluvit."
Neodpovím. Hra s očima. Zachytit její pohled a držet ho tak dlouho, dokud se nepodívá jinam.
Mluví. Nedokážu vnímat její slova, sleduji jen jak její královsky modré oči běhají všude okolo mne.
,,Psaní rozostřuje."
Tenhle úsek mě zarazil. Podívám se na ní. Její rozpačitý pohled spočívá na mém rameni. Jak to, sakra, myslí?
Bojácně se mi podívá do očí.
,,Jak - jak to myslíš?" Překvapil mě vlastní nejistý tón hlasu. Co se to se mnou děje?
,,Nemá cenu kopat někomu jámu pod nohama." Pořád se mi dívá přímo do očí.
Sklopím zrak. Škodím jen sama sobě.
Pochopila, na co myslím. Přikyvuje.
,,Co mám ale teď dělat?" Cítí moji bezmoc. Ona to ví. Ví, že vyhrála..
,,Už je na všechno pozdě. Nech ho jít.."

nadrženost a spálená krev

22. září 2013 v 20:59 | inkognitowoman |  ze života

,,Proč ho tak trápíš?"

Je mi zle při představě, že tě ztratím.
Ale je zvláštní, že náhodný člověk o mně ví víc než ten, kdo by mě měl znát nejlépe.

Dostávám se z fáze histerie do naprosté lhostejnosti.
Nechápu to, co se kolem mě děje a popravdě se to ani pochopit nesnažím.

Líbí se mi ten moment, kdy se oba najednou smějeme a všechno vypadá zase tak fajn jako dřív.
Je to jako na koncertě ze kterého nikdo nechce odejít a dožaduje se další písně.
Jako když nastávající matka porodí potomka a do očí se ji hrnou slzy.
...
Ale mrzí mě, že to po pár vteřinách končí..

Nevím, co mám dělat. Přitom mi každý radí jednu a tu samou věc.
Ale ne. Nedokážu to.
Aspoň ne teď.


nezapomenu

15. září 2013 v 21:00 | inkognitowoman |  ze života
Vteřiny jsou dlouhé.
Ale utíkají rychle.

Proto si vážím těch maličkostí, které se objevují a mizí stejně rychle jako tvůj úsměv.
Ale každá maličkost má dvě strany mince.

A vážně mě těší, že jsi romantik.
Jen mě mrzí, že nemáš nikoho, kdo by o to stál.

Svůj strach se snažím kompenzovat tím, že je to jen přechodné období.
Není.

A: ,,Na tuhle písničku mám dobrý vzpomínky."
B: ,,To já taky."
A: ,,Vzpomínám, jak jsem při ní seděl na zastávce."
B: ,,Já taky."
C: ,,A mezi vámi něco bylo?"
B: ,,Zapalovač."

Ještě teď tě vidím stát přede mnou.
,,Až umřu, poletím na měsíc."
,,Potkáme se tam."
A ve svitu právě toho měsíce se ti odrážely slzy. A že jich bylo hodně..
Nezapomenu na ně.

Ale neboj, budu mlčet.


je to složité

10. září 2013 v 17:35 | inkognitowoman |  ze života
Asi bych ti měla říct pravdu.
Přiznat se ti, co mě trápí a z čeho vznikají moje obavy.
Ale vím, že by to nemělo cenu.
Ty to víš.
Ale kromě matlání medu kolem pusy a neustálého uklidňování se na nic nezmůžeš.

Vyčítáš mi věci, které neovlivním.
Ale chápu tě.
Víš, jsme si tak hrozně podobní..

Ale zároveň se od sebe lišíme jako oheň a voda.
A nevím co dělat, když zase začneš hořet.
Protože tě uhasit nedokážu.
A ne, toto nemá mít sexistický podtext.
Ale pokud ho tam vidíte, nemůžu vám bránit.
Všichni přece věří tomu, co vidí.

můj aktuální stav

2. září 2013 v 20:42 | inkognitowoman |  ze života
Naše schůzky ve mně vyvolávají pocit nejistoty.
Nevím, proč mám touhu křičet a zároveň nedokážu vydat ani hlásku.
Přítomnost vidím v jisté mlhovině.
Slyším tvůj hlas, cítím ruku na mém těle, vnímám tvůj dech. Ale nejsem schopná reakce.
Ovládá mě hustá šedá mlhovina.
Ale jedno pozitivum to má - čas běží. A to děsně rychle.
Třeba se z toho za pár dní dostanu..