Červen 2013

mrzí mě to, chápeš?

17. června 2013 v 16:11 | inkognitowoman |  poznatky
Víš, nerada ti lžu.
Ale dělám to jen ze své dobré vůle. Miluju ten pocit, že jsi šťastnej.
Proto mě hrozně mrzí, že se ti nedokážu podívat do očí tak jako dříve.
Mrzí mě i to, že o tom nevíš.
A že nevím, jak ti to říct.

Prostě nevím co chci.

Omluv mne.


odejdi

13. června 2013 v 21:09 | inkognitowoman |  ze života
Je to komický. Je to komický, když jdu se skrčenou hlavou do obchodu pro čokoládový srdíčko. Je to komický proto, že nevím proč to dělám.

Už mě to totiž nebaví.

Nebaví mě poslouchat tvoje nadávání, nekonečný telefonování a litování mě.
Nebaví mě tě hájit, když vím, že nemáš pravdu.
Nebaví mě ti bez jakékoliv odezvy pomáhat.
Nebaví mě se usmívat a tvářit se, že se nic neděje.

Vím, že jsem bez chyby. Že si za to možná můžu sama.
Ale co mám dělat?
Když už je to prohraný boj?
Nebaví mě totiž ještě věřit, že se to spraví..

neodpouštěj, ani nezapomeň

9. června 2013 v 20:33 | inkognitowoman |  věnované
Víš, že je mi občas opravdu líto, že jsi odjel?
Vím a chápu, že se ti to může zdát zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem si to vždycky ve skrytu duše přála. Ale co nadělám?
Chybí mi to všechno. Ty. Tvůj silný parfém, který je cítit na metry daleko. Tvoje tajná skrýš na cigarety. I ten pohled, jakým ses na mě díval.
Ale nechybí mi to tak, jako dřív. Jako dřív, kdy jsem nebyla schopná slova a měla jsem vztek kvůli tomu, že jsi mě opustil. Kdy jsem se tě snažila dostat zpátky srdcervoucími neosobními textovými zprávami. Už mě to prostě jen mrzí.
Mrzí mě, že už spolu netípeme společnou cigaretu na zápěstí. Že už nemáš důvod mě obdivovat jako starší sestru. Že už spolu do noci letuštíme německy psané dopisy a nečteme prodrobnosti o cizím sexuálním životě. Že už ke mně nejspíš nikdy nepřijdeš jen tak, jenom proto, že ti ujel autobus a nemůžeš jít domů. Že spolu nebudeme už nikdy stát nad osvícenou dálnicí pozdě v noci a já tě nebudu hnát domů.
Uvědomuji si svoji chybu. Vlastně jsem si ji uvědomila už dávno před tím, než jsi mi dal sbohem. Bylo mi ale jedno, jestli se trápíš, myslela jsem, že každý si tímhle projít musíme. Proto toho nelituji. Dospěl si tím. Mojí zkouškou si neprošel, ale stal se z tebe úplně jiný člověk. A já jsem za to ráda. I když mě mrzí ty chvíle, kdy jsem ti vědomky ubližovala.
Tuším, že bys to chtěl vrátit. Chtěl bys udělat krok zpátky, tak jak jsi mi to popisoval. Ale musím tě udržet tam, kde jsi. Protože to je pro tebe to správné. Ne já. Takže se nevracej. Ani kdybych tě prosila na kolenou.

Proto mi neodpouštěj, nestojím o to. S láskou L.


nepřestávej!

6. června 2013 v 21:00 | inkognitowoman |  poznatky

Zavři oči a spatříš pravdu.

Všechno je rozkošný.
Teda až na souseda v trenkách na balkoně.
I když...

,,Štěstí?"
,,Přejde."
,,A kdy?"
,,Neptej se a pojď blíž!"
,,Co mi uděláš?"
,,Ukážu ti to štěstí.."

Kdyby ses mě před půl rokem zeptal, zda budu souhlasit, ťukala bych si na čelo. Teď přitakávám.

,,Těší mě tvoje těšení se a zlobí mě tvoje zlobení se."
,,Ehm?"
,,Já se jen snažil o romatickou atmosféru.."

Takže prosím nepřestávej a funguj dál.