untitled

12. května 2013 v 20:30 | inkognitowoman |  ze života
Nepolapitelná chuť. Odplout. Ztroskotat. Zahynout. Nevzbudit se.

Nevím co je horší. Zda marně doufat, že se to všechno zlepší a bude to jako dříve nebo to vzdát a trápit se stejně.

,,Odejdi a nevracej se." řekla se slzami v očích.
,,Budeš litovat, uvidíš." sykl na ní.
,,Litovat čeho? Maximálně toho, že jsem tě poznala!"
Rozhovor začínal nabírat obrátky.
Nepřežila to.
Jak by taky mohla.

Vzpomínám na vše.
Na mraky, které neodpluly a my nezmokli.
Na naše polibky, které neproběhly.
I na vodku, kterou jsme nevypili.
Jak bychom taky mohli?
Proč je to tak těžké?
Proč, když mám chuť skočit pod vlak, bývá výluka?
A když mám chuť si jít koupit žiletky, mají zavřeno?
Proč mám jen takové štěstí?

,,Nespustil z ní oči. Její kaštanově hnědé a leské kudrlinky jí lemovaly obličej a on věděl, že ji dostane. Ale byl v tom háček. Byla mladá. Opravdu mladá. Moc na to, aby jim to zákon povolil..."
,,Nechápala to. Vždyť je to ještě dítě! Nevěřila tomu. Snažila se na to přestat myslet, ale bylo to silnější než ona..."
,,Zlomil nad ní hůl. Nechtěl ztrácet čas s někým, kdo hřeší znovu a znovu. Ať je to kdokoliv. Klidně i jeho dcera.."

Nikdo z nich nepřežil. Jak by taky mohli!

 


Komentáře

1 lovitka lovitka | Web | 12. května 2013 v 22:55 | Reagovat

Schovat se do temného koutku a tam to všechno přečkat!
A moje osobní rada - nedoufat. Bez pohybu se nic se nezlepší. Jakmile se něco posere, je nutná jakákoliv změna. I kdyby v tu chvíli měla vypadat jako změna k horšímu.

2 Wallop Wallop | Web | 13. května 2013 v 14:35 | Reagovat

já jsem někde uprostřed, říkám si, že mi nemůže být špatně pořád, ale nadruhou stranu nějak dospívám nebo co...

3 WildChild WildChild | Web | 13. května 2013 v 20:40 | Reagovat

láska, deprese... systém.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.