Květen 2013

JAK?!

29. května 2013 v 21:06 | inkognitowoman |  ze života
Občas mám chuť ti všchno říct. Všechno, co mě trápí, co držím v sobě.
Ale pak přijde zase ten třes rukou, strach a otázky.
Jak ti to říct?
Nemá cenu to zahodit a žít bez toho?
Ale nemá. Nedokážu to.
Přála bych si o tom promluvit.
Ale řekni mi, sakra, jak?
Když se mi klepe hlas a rvou se mi do očí slzy, jakmile na to jen pomyslím...

sny

16. května 2013 v 21:01 | inkognitowoman |  poznatky
Zdají se mi sny.
Živé noční můry.
Jak vedle mě ležíš.
Naříkáš.
Polykáš slzy.
Já tě utěšuji.
Oba víme, co nás čeká.
Oběma naráz začnou téct slzy.
Tečou pořád.
Jsou všude.
Krajina kolem nás se mění na jezero slz.
Slaná voda se začíná pomalu zbarvovat do sytě rudé barvy.
Chci se zeptat, co se děje.
Otvírám ústa, ale nic z nich nevychází.
Ani hláska.
Jsme pod vodou.
Sleduji tvé bezmocné tělo potápějící se k hladině.
Nemám čas smířit se se skutečností.
Nechci umřít.
Aspoň ne teď.
Tak mě sakra poslouchej!

vím,žebyspoznal,žetojeprotebe

15. května 2013 v 20:36 | inkognitowoman |  věnované
Pamatuješ?
Na noční prázdné nádraží.
Na padající hvězdu, kterou jsi neviděl.
Na snahu vytáhnout z automatu plyšáka.
Na zklamání když to nešlo.
Na moje rukavice vonící po black devilkách.
Na nekonečné poslouchání písniček z titanicu.
Na běhání kolem kolejí.
Na pana X, který neumí kouřit.
Na to, jak to rychle začalo.
A na to, jak rychle to zase skončilo.

Vzpomínáš si sakra vůbec?!?!?!


untitled

12. května 2013 v 20:30 | inkognitowoman |  ze života
Nepolapitelná chuť. Odplout. Ztroskotat. Zahynout. Nevzbudit se.

Nevím co je horší. Zda marně doufat, že se to všechno zlepší a bude to jako dříve nebo to vzdát a trápit se stejně.

,,Odejdi a nevracej se." řekla se slzami v očích.
,,Budeš litovat, uvidíš." sykl na ní.
,,Litovat čeho? Maximálně toho, že jsem tě poznala!"
Rozhovor začínal nabírat obrátky.
Nepřežila to.
Jak by taky mohla.

Vzpomínám na vše.
Na mraky, které neodpluly a my nezmokli.
Na naše polibky, které neproběhly.
I na vodku, kterou jsme nevypili.
Jak bychom taky mohli?
Proč je to tak těžké?
Proč, když mám chuť skočit pod vlak, bývá výluka?
A když mám chuť si jít koupit žiletky, mají zavřeno?
Proč mám jen takové štěstí?

,,Nespustil z ní oči. Její kaštanově hnědé a leské kudrlinky jí lemovaly obličej a on věděl, že ji dostane. Ale byl v tom háček. Byla mladá. Opravdu mladá. Moc na to, aby jim to zákon povolil..."
,,Nechápala to. Vždyť je to ještě dítě! Nevěřila tomu. Snažila se na to přestat myslet, ale bylo to silnější než ona..."
,,Zlomil nad ní hůl. Nechtěl ztrácet čas s někým, kdo hřeší znovu a znovu. Ať je to kdokoliv. Klidně i jeho dcera.."

Nikdo z nich nepřežil. Jak by taky mohli!